Něco osobního

    Navždy se mi změnil život. Nevím jestli pozitivně nebo negativně. Ale průběh tý změny byl dost nepříjemný. Nemyslím tím, že jsem potkala skvělého kluka, který mě navždy změnil, nebo, že jsem se pokusila spáchat sebevraždu (i když jsem k tomu měla nechutně blízko).

    Už jsem nevydržela můj skvělý domov (nekonečné ponižování, otročení, někdy mlácení, zakazovaní, deptání, problémy s penězi způsobené mou skvělou matkou, ztrapňování před všemi, když jsem měla roztrhaný boty, na který jsem nedostala peníze, protože jsem byla drzá) a řekla jsem o svém problému mamce jedné z mých nejlepších kamarádek. Ta řekla, že půjdeme na policii. Byla jsem celá vystresovaná. Trvalo snad 100 let než si vůbec všimli, že jsme tam. Pak si páni policajti začali dělat řízky. V tu chvíli jsem neměla chuť ani na čokoládu (jsem milovník jídla a čokolády). Pak po debilních otázkách nezkušeného policisty se vynořila sociální pracovnice. Ta si myslela že je mi 5 let, a tak mi říkala beruško, broučku, zlatíčko atd. Byla přeslazená víc jak brambory v jídelně. Když policajti dodělali řízky, usadili se a pustili si sprostý film, pozvali si mě na "přátelské tlachání" kriminálníka (poldy, kterýmu jsem řekla, že je kriminálník místo kriminalista), paní Berušky a nějaký ženský od kriminálníka. Vyzpovídali mě, a pak jsme se dobrali závěru, že budu spát 1 noc v nemocnici. Já bláhová si myslela, že potom třeba půjdu k tátovi. Jo jasně, na 1 DEN. "Přespala" jsem tam. Poznala jsem supr holku s hrozným životem. Ráno jsem poznala zdejší lahodnou kuchyni. Byla jsem mimo, vystresovaná a v depresi . SNAD 100 LIDÍ po mě chtělo, abych ten "příběh" vyprávěla. Pořád jsem ho zestručňovala, protože jsem byla unavená. Jako poslední přišla paní "zkušená" píča psycholožka. Tý jsem asi řekla nejmíň věcí ze všech lidí. Ale ona ty informace po mě ani nechtěla. Jí to vlastně bylo u prdele. Jen mě deptala a dokonce na mě skoro řvala. Dala mi nějaký psychotesty. Vyšla z toho nějaká psychická porucha. Antidepresiva jsem odmítla. Pak mě kvůli tomu sestry pomlouvaly, že prý odmítám léčbu. Po dodělání psychotestů paní doktorce někdo zavolal kvůli odpolednímu kafi, a tak mě poslala pryč. Ani jsem jí nestihla říct svůj názor. Pak už jsem ani nic říkat nechtěla. Nikdo mi nic neřekl. Jaká teda bude léčba, co mi je, jak se to bude řešit, jestli už to máma ví. Nic. Pak mi ještě řekli TOTÁLNÍ PÍČOVINU
(teda, to mi řekla paní skvělá doktorka, jak jí posléze nazval strejda), že mi zakázali návštěvy, abych se nestresovala. Později jsem se od kamarádčiné mamky (doktorka)  dozvěděla, že je to kvůli tomu, aby mě obvinění neovlivňovali. Nikoho ke mě nepustili. Zrovna v takový chvíli. Cítila jsem se fakt strašně. Celou dobu, co jsem byla v nemocnici, mi Ivi (kamarádka) mamka volala a furt mi nosila nějaký jídlo a věci (sestra mi to přinesla na pokoj, je jsem viděla "omylem" jen jednou). Jsem jí moc vděčná. Strašně mě podporuje a dodává naději. Tu teď docela potřebuju, protože (i když se to už vyřešilo) naději moc nevidím. Jsem vděčná i Ivě, která tam se svojí mamkou furt chodila, strachovala se o mě a podporovala mě. Podržela mě v těch nejtěžších chvílích. Lucka mi dává skvělý názory, postřehy a rady, podporuje mě a říká všechno na "plnou hubu", za což jí moc děkuju. Bez ní bych tu nebyla. Spáchala bych sebevraždu. Anička mě pobaví svým odstupem od problému. Po 3 dnech v nemocnici bez jakýchkoliv informací, za mnou přišla sociálka a jakoby mimochodem mi řekli (prý mi o tom řekla paní psychoužka), že bude sezení s mojí mámou, tátou a strejdou + moje maličkost. Během tohohle sezení se vyřešilo akorát to, že moje máma měla těžký období a já taky, že to bylo vzájemný, že jsem byla taky drzá (mlčení je drzost, HŘÍCH největšího rozměru) a že to byla jenom taková malá bouřka (TRVAJÍCÍ 6 POSRANÝCH LET). Jak říká strejda, optimismus je jen nedostatek informací. V tomhle naprostá pravda. Vyřešilo se taky to, že do svých 18 let budu u strejdy, a pak budu bydlet u táty, do konce svýho studia - 2 roky. A pak sbohem a šáteček. SNAD do Prahy. Na jakou školu? Bůh ví (možná ani ten ne, protože neexistuje... KŘESŤANSTVÍ PADLO!). Musím ještě podotknout, že během toho "sezení " jsem se úplně sesypala a rozbrečela. Psychoužka furt do mě hustila, abych jim řekla, proč brečím. Strejda říkal, že se na mě musí pomalu, bůh ví, co v tý malinký hlavičce mám... Asi si myslel, že nevnímám... Rozplakaly mě ty věci, co říkala paní píča zkušená doktorka. Např. říkala, že mám taky takový syndrom, že jsem nejstarší z dětí a že mám pocit méněcennosti. A že jsem pak drzá. Tak proč se ty hrozný věci děly ještě předtím, než se narodila Eliška (mladší sestra)? A jasně, když matka pro všechny koupí housky, jogurty, pizzu, ale já si vzít nemůžu, protože prostě existuju, všichni jedou na výlet a vy doma uklízíte, říká mi ať chcípnu atd. (nechce se mi to vypisovat), tak vy se VŮBEC necítíte méněcenně. ALE MŮŽOU ZA TO SOUROZENCI. A další hovna. Neviděla do hloubky problému. Ona ani vidět nechtěla (plat jí za to nezvýší). Jediný, co jí zajímalo, byly zákony a předpisy. Pak jsem byla v nemocnici ještě 4 dny. Každý mi zas říkal něco jinýho. Návštěvy furt chodit nemohly. Byla jsem úplně na dně. Tak hrozně jsem se v životě necítila. Takový zoufalství, beznaděj a bezmoc. Neměla jsem chuť k jídlu. Zhubla jsem 5 kg. Chtěla jsem se oběsit na závěsu od sprchy. Jinak se tam zabít nedalo. Potom jsem konečně z toho cvokhausu vypadla. Strejda si mě odvezl k sobě domů. 

P.s. Nemyslete si o mě prosím to, že jsem značně nedospělá, pubertální holka, co je drzá na mámu a pak jí žaluje...