Já a moje pocity

Já nevím. Cítím se vystresovaně a na druhou stranu úplně mimo. Bojím se. Já jsem cvok. Myslím na strašný věci, co se nikdy nestaly. Jak jsem vždycky řešila něco, co se mi nelíbilo? Snažila jsem se zapomenout, hodit to za hlavu, uzavřít to a dělat, jako že se nic nestalo. To je asi nejlepší, když se vám děje něco, co nemůžete změnit. Jenže proč by to nešlo změnit? Není problém ve vás, když si říkáte, že s tím nejde nic dělat? Není to prachobyčejná lenost s problémem něco dělat? Samozřejmě, že je. Nemusí to být ale vždycky jen lenost. Můžou to být obavy nebo strach. Ale počkat... Kdybyste ten problém opravdu chtěli rozmáčknout jako mravence, který se vám připletl pod nohy, tak pro to uděláte všechno, co se dá. Nebudete jen sedět a trpět. Neexistuje žádný problém, který se nedá nějak vyřešit. Jenže na problém navazuje vždy nějaká další komplikace . A vy chcete nějaký problém vyřešit, ale nelíbí se vám ta následující  komplikace. A tak si řeknete, že to nemá řešení. Ale ono to má, akorát... Jenom ne takové, jaké by se vám zamlouvalo. Takže když to zobecním, tak vám vychází vždy 2 cesty. Buď trpět, a nebo se smířit s debilním následkem. Ale co když ten následek znamená, že budete každýho muset otravovat, využívat a omezovat? Neustále žadonit o pomoc? Neustále se něčeho doprošovat? To je potom lepší trpět. Člověk by měl trpět pro lidi, co ho mají rádi a podporují ho v nejhorších chvílích. Ale není hnusné sdělovat své problémy přátelům? Zbytečně jim pletete hlavu věcmi, které nemusí řešit. Člověk je ale sobecký a chce se mít dobře. A tak své přátele prosí o pomoc (ne, on jí přímo vyžaduje) a prosí je, aby jeho problém vyřešili za něj. Proč jsem tak sobecká? Proč nedokážu být altruistická? Hnusím se sama sobě. Ale nic s tím nedělám. Furt někoho otravuju, abych nemusela snášet bolest. Jsem jen slabý odpad, co si stěžuje na věci, který může změnit! A proč, i kdyby to znamenalo zemřít, na sobě nedokážu změnit věci, který nenávidím? Bojím se. Bojím se, že s mým přístupem - zapomenout na všechno špatný a hodit to za hlavu - bude někdo trpět. Protože, i když na hnusnou realitu zapomenete( tzv. hodíte to za hlavu), se to ve vás kumuluje a pomyslná nádobka se plní. A jak je toho čím dál víc, tak kapacita nádoky nestačí na neustalý příliv dalších a dalších sraček. Nádobka se snaží se zvětšit, ale nemá dost materiálu. A tak jí nezbývá nic jiného než se nafukovat. Vy ty sračky nemůžete přestat do tý nádoby házet. Jinak byste už dávno skončili na drogách, pod vlakem, na oprátce nebo mlácením lidí a křičením na ty, kteří si to nezaslouží. Nádobka se tlakuje a nafukuje. A následně už nápor nevydrží a tak praská. Praská takovým způsobem, že se roztříští na tisíce a tisíce kousků, které už nejdou dát k sobě. Jednak proto, že je jich příliš mnoho. A jednak proto, že už je nikdo nemá jak dát dohromady. protože byly ostré jako břitva a ublížily lidem, kteří byli nejblíže. Jsem tak slabá! A proč si teda neseženu materiál na stavbu té nádoby? Protože bych ho musela někomu ubrat! A to je tak hnusný, že snad už vyjde nastejno toho člověka zabít. Není tedy lepší zemřít? Není lepší nebýt? Jaká je smrt? Co je to? Jak to vypadá? Jsem slabá tak, že se ani něčemu neznámýmu nedokážu vysmát do ksichtu. Mám všechno! Mám skoro všechno, co jsem si kdy přála! Tak proč jsem KURVA nespokojená?! A když jsem nespokojená se sebou, tak proč s tím nic nedělám?! Jsem taková kráva, že zapomínám na city ostatních! Zapomínám na to, jak se cítí. Zapomínám na ně. I když je ,,miluju". Musela jsem posrat to, co bylo ideální. Sobecky jsem chtěla víc. Moje sobecké já chtělo něco, co nebylo a nikdy nebude možné. Chtěla jsem víc, nemám nic. Už jsem zase tady! Vždyť mám všechno, co jsem si kdy přála! Tak proč tu píšu, že nemám nic? Jsem jen sračka, která chce vládnout světu, ale neví, jak na to. A královna světa by se asi neměla několikrát denně neovladatelně třást. Neměla by myslet na nic takovýho jako je krev, smrt a pomsta. Neměla by mít chvíle, kdy nemyslí na nic, ale vůbec na nic. Jen čumí do stropu. Neměla by plakat jen tak. Neměla by při zmínce o matce mít chuť zabíjet, nebo naopak se třást a mít zimnici. Zapomínám. Nepomatuju si spoustu věcí. Každý by si takovou hrůzu měl pamatovat. Nebo jsem tak blbá a citlivá? Tak hrozný to zase nebylo. Většina lidí to má horší jak já. Já to jen přehnaně vnímám. Všechno se mlží a je neostré. Za chvilku ze mě bude chodící mrtvola. A ta, když narazí na další překážku, celá vybuchne a v jejím okolí nezbyde nic jiného než smrt.