Ego up

Zdravím, paní Je mi všechno k smíchu a u zadku,

radši bych si s tebou popovídala, ale ten můj debilní krk... Jo mohla bych to odložit a počkat, až budu zase mluvit normálně (pokud vůbec někdy normálně mluvit budu), ale tohleto jsem odkládala strašně dlouho a furt jsem se tomu nějak vyhýbala. Navíc, ty si asi povídat nechceš. Jsou věci, který mě na našem kamarádství opravdu štvou. Dlouhou dobu jsem si prostě říkala - No jéžiši dyť to není nic, co bych měla hrotit. Štve mě to, ale nemá to cenu řešit. Taková blbost. Pak jsem si začala říkat, že se to nějak zhoršuje. Že je to čím dál horší. Ne. Jen mi to začalo víc vadit. 

 Vždycky jsem byla ostatními nenáviděna za jednu věc. A to za to, že věci říkám na plnou hubu (ok, před mámou jsem tohle nikdy nedokázala) a že všem jejich nedostatky pravdivě povím. Jenže lidi se bůh ví proč (vlastně neví) pravdy bojí a utíkají před ní do světa lží. Svět lží je nestabilní a může se kdykoliv zbořit. Lež je příjemná a chlácholivá. Pravda je drsná a s nikým se nemazlí. Je jasný, co si většina lidí vybere. Jenže co se stane s člověkem vyrůstajícím ve lži, který není seznámen s realitou, který není schopen čelit pravdě, když se celý jeho vymyšlený svět najednou zhroutí? Co se s ním stane? Zázračně se stane supermanem? Já myslím, že ne. Já si myslím, že se zhroutí společně s tím krásným, příjemným světem. Ten kdo žije pravdou tak je připraven a žádná pravda ho už nemůže zničit. Lidi co vidí pravdu a snaží se jí prací zlepšit, ty já považuju za silné osobnosti. Podstata pravdy není v tom jí přijmout, ale seznámit se s ní a udělat tu skutečnost nějakým způsobem příjemnější, jakože doopravdy příjemnější. Ne jenom iluzi - lež. Bav se, směj se nám, že chceme řešit problémy. My se zase budeme smát tobě, že se chováš jako jelen. Troubili jsme, volali jsme, mohli jsme bez zaváhání a bez upozorňování střelit. Ale neudělali jsme to. Asi jsme střílet měli, protože teď nám jelen utekl někam do země absurdity.

Zaprvé začnu s tou kavárnou. Nebudu se ti za nic omlouvat. Stojím si za tím, co jsem řekla. To je tvůj problém, že nejsi smířená s pravdou. Já nemůžu mluvit, přesto se snažím nějak zorganizovat si oslavu. Protože už je nejvyšší čas. Musím dát dostatečně předem vědět lidem, který tam chci pozvat. To by mi tam taky nemusel nikdo přijít. Snažím se sepsat lidi. Já se tě zeptám koho bys tam chtěla a ty neodpovíš a až když se tě zeptám po druhé, odpovíš něco ve smyslu, že je ti to vlastně jedno. Ale kdybych pozvala třeba Žbánu nebo nějaký lidi, co nemáš ráda, tak by jsi mi vynadala, koho jsem to jako pozvala. Neřekneš žádný názor. Nic. Žádný návrh. Jenom kvůli tomu, že si ztratila flešku nebo jaký že se ti to stalo životní trauma. Taky jsem mohla plakat, být v depresích a jen být na ostatní hnusná, když jsem byla na dně. 

Stěžuješ si, že je Iva protivná, když má krámy, ale sama jsi někdy tak strašně nesnesitelná. Iva si to aspoň připustí a snaží se s tím něco dělat. Tvoje nálady jsou jak na houpačce. Jednou strašně dobrý, druhý den máš náladu jako když ti postříleli rodinu. Většinou takové ty věci, co  se musí nutně udělat, necháváš dělat ostatní. A když tě žádám o pomoc tak nic neříkáš, hraješ na kytaru, hraješ na tabletu, snažíš se přejít na jiný téma. Jak se má  takhle kua člověk na něčem domluvit? Jo a když teda konečně člověk něco zařídí, tak mu to pak zkritizuješ. Přitom si měla šanci to změnit. Tak teda potom radši nic neříkej. Dřív než se něco pokazí, tak já vlastně nevím tvůj názor. Než se něco uskuteční, tak většinou řekneš - já nevím, mě je to jedno. Ale ve skutečnosti ti to tak úplně jedno není, když to potom náhle zkritizuješ. Proč mi teda ten názor neřekneš už předtím? Mě zajímá tvůj názor, ale opravdu nenávidím, když ho z tebe všelijak doluju, ale ty řekneš - mě je to jedno. Nevím. Mě to nezajímá. Na nějaký téma to fakt chápu. Ale když je to fakt často, tak to člověka dokáže vytočit. 

Když už jsme u toho naštvání, tak musím zmínit jedno situaci, která mi utkvěla v hlavě (a já mám opravdu špatnou paměť a většinou si takový věci nepamatuju). Když jsme šli jednou do jídelny a probírali jsme nějaký vážný téma, snažili jsme se přijít na řešení situace a snažili se Ivu uklidnit, tak ty si samozřejmě nic neříkala - beru, nemusíš nic říkat, ale to co si řekla potom mě opravdu vyvedlo z míry. "Nemůžeme už konečně řešit něco jinýho? Mě už tohle téma nebaví. Je to nuda." Jsme ti odpověděli, že ne a něco jsme dodali a ty jsi pak s náma nemluvila a šla vzadu za náma. Mi prosím vysvětli, jak můžeš být uražená kvůli tomuhle. To my jsme měli být uražený a né ty. A takových situací se stalo. Mnohdy máme být uražení my, ale je to naopak. Tohle nechápu. Kdyby to bylo naopak a já něco udělala tobě, tak bys nasraně odešla a odmítala to řešit - viz kavárna atd. Taky nechápu, že když  ty  furt celý den mluvíš o svých známkách z chemie a o tom jak ti vychází 4, jak si na tebe zasedl ten a ten učitel, nebo něco v tom smyslu a my ti teda potom řekneme, že to probíráme už moc dlouho, tak seš naštvaná a cítíš se ukřivděně.

Další věc, která nenaštvala jen mě - to s tím yt. Šly jsme k tobě a chtěli začít dělat na tom youtubu. Konečně po dlouhý době jsme měli všechny 4 volno ve stejný čas, tak jsme chtěli probrat videa a jak to bude atd. Jenže paní/lady/queen atd. neměla kreativní náladu tak musela hrát na kytaru, aby nebylo slyšet vlastního slova. Nemáš kreativní náladu, tak nemůžeš nic říct. My jsme taky zrovna neměli záchvěv geniality. Jenže máme málo času, který můžeme strávit všechny 4 dohromady. My jsme si udělali čas, přizpůsobili jsme se ti - máš z nás nejméně času. Udělali jsme si čas a zařídili se podle tebe. A ty nám pak řekneš, že na to nemáš náladu. My jí taky neměli, a přesto jsme se snažili něco vymyslet. Ale ty si hraješ na tabletu, neodpovídáš, hraješ na kytaru, a když tě požádáme, abys přestala, tak nás odbydeš s tím, že to nevadí, když budeš hrát. My se ti přizpůsobíme a ty se na nás pak vykašleš. Tleskám. Pak Lucka přijede busem až z nějaký díry na konci světa za X kč. Jenže to ty samozřejmě nebereš, protože máš peněz dost. Domluvíme se, že vezmeš kameru a eventuélně stativ. Jenže ty ani nepřesuneš soubory z kamery, takže není místo. Super. Z původního plánu natáčení se stane dementní posezení s protivnou Aničkou ve stromovce a následně přednáška o tom, že je všechno drahý. Furt navrhuju, kam bychom mohli jít, snažím se zavděčit, ale Aničce není nic po chuti. Tam je to drahý, tam je to moc divný tam zase takový a jinde makový. Místo toho abys něco navrhla, tak si jen stěžuješ. Super. Když si stěžuješ, že je všechno drahý, a Lucka právě utratila majlant za bus, protože se těšila na natáčení a bylo z toho velký hovno.... Takže vlastně vyhozený peníze. Přijedeme za tebou až domů a ty se pak na nás vykašleš. Díky.

Opravdu je mi líto, že si myslíš, že máme skryté úmysly. To si o nás myslíš, že tě chceme potopit? Možná to tak necítíš, ale my se právě snažíme o pravý opak. Považuješ nás vůbec za své přátele?  Přátelé by si měli věřit ne? Já ti věřila. Až do tý doby, co jsi jak srab zdrhla a napsala tu kravinu na ask. Stojíš vůbec o přátelství s námi? Moc mi to tak nepřipadá. Přijdu si spíš jako jiný živočišný druh než ty, který vedle tebe žije, a navzájem si sebe nevšímáme. Aby se mohlo mluvit o soužití, tak se nejprve musí vytvořit vztah. A i ten blbý vztah potřebuje, aby ho někdo živil. A když ho bude živit jen jedna strana tak na tý jeho straně bude tloustnout a na opačný straně bude slábnout, až se nakonec odpojí. Pokud to takhle chceš, měla jsi nám to dát vědět předem, abysme se nemuseli jak blbci snažit. Já zatím teda nevidím odezvu. Řeknu to hnusně a upřímně. Kdybych umřela, šla bys na můj pohřeb nebo na japonštinu, protože přijela japonka a tu máte jednou za půl roku? 

Trávíme s tebou celé dopoledne, jedeme za tebou, navrhujeme aktivity, ve všem se ti snažíme přizpůsobit, ale ty se cítíš jako pátý kolo u vozu. Jen mi to, prosím, vysvětli. My za tebou lezeme jak blbci, uděláme si na tebe čas a ty nás odbydeš. Tak si teda uděláme vlastní program. Povíme ti o něm a ty najednou žárlíš. Nebo co to jako je. V tom případě tohle nechápu. Vypadá to jako bys nám náš vztah s Ivou záviděla. Tak když tak moc chceš být s náma, proč pro to nic neděláš? Říká ti něco sousloví budovat vztah? Nikdy jsme ti nebránili s námi kamarádit. Nikdy. Vždycky jsme ti dali šanci, i když si nás brutálně naštvala a udělala nějakou blbost. Mnohdy jsme měli být naštvaní my, ne ty. Sorry, pokud jsme zrovna neodhalili tvůj pokus se sociálním experimentem. Nepomatuju si, že by ses nám někdy omluvila. Vždycky jen - No tak sorry no. Člověk dělá chyby. A měl by se za ně omluvit. Já jsem zrovna člověk, co spoustu chyb odpustí. A když ti tu chybu někdo oznámí, zkus se nad tím trochu zamyslet. Když ti jí oznámí tobě blízký člověk, a ty víš, že mu můžeš věřit, tak ten člověk se ti snaží pomoct, abys příště tu chybu neudělala. Nechce ti nějak ublížit, setřít tě. Whatever. Tolik šancí. Tolik návrhů. Tolik odpouštění. Tys ty šance vždycky promrhala. Tohle je poslední. Teď všechno, úplně všechno záleží na tobě. 

Máš city? Nebo je neprojevuješ, abysme si o tobě mysleli, že jsi drsná? Nebo abys byla jiná než ostatní? Nebo je to nějak jinak? Já nevím. Podle mě je projevit umíš. Ale jen tehdy, když se jedná o TVOU osobu. Když jsi TY v průšvihu. Když se TOBĚ něco stane. Pomatuju si jak se řešila moje matka. Ivča a Lucka jely se mnou na máj. I když Lucka musela být v 6 hodin nebo v kolik doma, tak jela se mnou. I přesto, že jí hrozil průser. Tys šla domů, abys stihla večeři. Nevadilo by mi to, kdybys neříkala, jak na tebe kašlem. Neurazilo mě to. Vlastně jsem ani od tebe neočekávala, že bys tam jela se mnou. Holky mě v tomhle ohromně podpořily. Ty jediný, cos řekla bylo - No to je hrozný, tvoje matka je blbá.  Proč mi teda závidíš vztah s Ivou (nebo jak to mám nazvat)? Pak to teda vůbec nechápu. 

Nevím, jestli o nás stojíš, nevím, jestli si nás někdy brala jako přátele. Pokud ne... Je mi to líto. Možná budu plakat. Protože já tě brala jako pravou kamarádku, i když ses ke mně tak někdy nechovala. Možná je tohle konec našeho "přátelství" nebo jak to nazývat. I když se mi teď vysměješ do ksichtu, tak nebudu litovat našich společných chvil s tebou. Tímhle jsem/jsme (Ivcha a Lusy) naše kamarádství (nebo jak to doprkýnka nazvat) chtěla posunout nad všechny ostatní. Chtěla jsem abysme si říkali pravdu do očí.  Chtěla jsem abys nás nebrala jako samozřejmost, jistotu, o kterou nemůžeš přijít, ať jí uděláš cokoliv. Chtěla jsem, aby sis nás vážila. Pravé kamarádství je to, kde si říkáme své chyby navzájem a učíme se z nich. Pravé kamarádství je o podpoře. A o mnoha dalších věcech. Je to složitá věc a každý to chápe nějak jinak. Teď mě zajímá tvůj názor. Tvoje postavení k nám a odpověď na otázky co jsou v tom shluku písmen nahoře. A tvoje reakce. 

Možná ti teď přijde, že to hrotím, že jsem trapná nebo ti to přijde směšný a na celý tohle řekneš jen - Já jen zkoušela, jaký budou vaše reakce. Ty přece máš všechno jinak než ostatní.  Všechno. Ty přece dýcháš úplně jinak než ostatní. Dokonce i nervovou soustavu máš promakanější než my nebo i prezident USA. I když to děláš jako všichni ostatní, ty to cítíš jinak. My jsme jen červíci, co umí leda tak otravovat.

Psala jsem to upřímně a od srdce. Já to snad ani jinak neumím. 

#předvolání před ústavní soud #zájezd od Alkaidy #POZOR, nebezpečí! Zdrhej! #blbá zástěrka k zakrytí našich skutečných záměrů #blbej jelen #pokrytecftw #někdo je tady pod vlivem ega