Já

Mám takový pocit, že celý můj život je jedna velká komedie. Jsem prostě ,,zvláštní" (možná proto, že si myslím, že jsem zvláštní, ale ve skutečnosti jsem stejná jako každej druhej... ale to taky není zase tak neobvyklý).

 Ok. Takhle se přesně neoblíkám. Ale zpátky k mému životu :3 (fuck). Už když jsem se narodila tak jsem byla tak trochu ,,divná". Zaprvý, moje příjmení je stejný jako pivo a kraj v Maďarsku (ne, není to italský příjmení, jak se každej vždycky zeptá, když mě vidí poprvý.)

  • Někdo - Jééé, jak se to vyslovuje?
  • Já - Normálně, jak slyšíš. B-O-R-S-O-D-I.
  • Někdo - B-O-D-O-S-O-R-I?
  • Já - Nene, B-O-R-S-O-D-I.
  • Někdo - B-O-S-O-R-DI?
  • Já - Opakuj po mě, B-O-R-S-O-D-I.
  • Někdo - B-O-R-S-O-D-I.
  • Já - Super! Takhle se to vyslovuje.
  • Někdo - Takže B-O-R-S-O-N-I?
  • Já - (rezignovala jsem) Jo jo.....
  • Někdo - A ty máš italský předky?
  • Já - (mám pocit, že má krev přešla do plyného skupenství) Ne ne, to je Maďarsky. Maďarsky se to čte B-O-R-Š-O-D-Y, ale my jsme si to počeštili a čteme to B-O-R-S-O-D-I. Je to i název maďarskýho piva.
  • Někdo - Aha! To je super mít takovýhle zajímavý příjímení.
  • Já - (suchý vtip jako u Britů) Jo jo strašně...
  • Někdo - A umíš Maďarsky?
  • Já - Ne, neumím. Nikdo mě to neučil.
  • Někdo- A z jaký strany máš Maďarský předky?
  • Já - Děda je Maďar (a já budu za chvíli jak tatarka, pokud se okamžitě nezačneme bavit o něčem jiném!).
  • Někdo - A byla jsi v Maďarsku?
  • Já - Ne. A co ty, kam vlastně chodíš do školy / kde pracuješ? (snaha o odvrácení od tématu)
  • Někdo - Něco řekne o tom, kam chodí do školy / kde pracuje.
  • Já - Aha. Já řeknu něco o tom, kam chodím do školy (ano, zatím jsem student).
  • Někdo - Počkat, teď jsem si uvědomil/a, že šéf / kamarád / učitel / někdo byl v Maďarsku a říkal, že tam mají výborný pivo! A že se jmenuje Borsoni!
  • Já - Aha. To jsem nevěděla! (sarkasmus, který většinou ten člověk nepochopí) Hele, já už musím jít. Ahoj. Tak zase někdy.

Po tomhle rozhovoru má člověk chuť jít na úřad a změnit si příjmení. Zatím jsem to vydržela. Možná si pamatujete, že někde před tímhle jsem napsala zaprvý. Ale když se napíše zaprvý, tak se logicky musí napsat i zadruhý. Takže (bez takže - to říkal vždycky náš skvělý učitel na dějepis) zadruhý - 2 měsíce jsem ležela v nemocnici s nohama nahoru. Doslova. Kvůli nevyvinutým kyčlím. A pak jsem asi rok nosila takový debilní kšandy.
To si nepamatuju (když si ani nepomatuju, co jsem měla k obědu). To mi vyprávěla matka. 

*kulturní vložka*

Ou... už jsme u toho. Proč mojí mamince, ,,dárkyni života", říkám tak stroze? Neměla bych jí říkat maminečko? Ok, až to nebude tak aktuální, možná sem napíšu důvod, proč se s nikým nechci bavit o rodině. Možná hlavně kvůli způsobu ,,výchovy" jdu vždycky jenom já hlavou proti zdi. Možná, že jenom díky matce jsem taková, jaká jsem. Všechno zlé je pro něco dobré. Možná život chce, abych si všeho více vážila. Klidně si myslete, že jsem jen pubertální kopa citovejch sraček a nechápe, že jí její matka opravdu miluje a chce pro ní jen to nejlepší. Jo a díky ní mám docela zkušenosti s policií. Zkušenosti se hodí vždycky. Díky těmto zkušenostem jsem pochopila, že policajti opravdu dodržují ,,pomáhat a chránit". Zážitek  zde  (pokud to někoho zajímá)

*konec kulturní vložky*